Kapitola III. Setkání

16. března 2008 v 10:56 | Vatara |  Zase spolu
Snad se vám to bude líbit

To je náš dům, ten dům ve kterém jsme bydleli, kde jsme byli šťastní. Je zarostlý břečťanem a trávník je zarostlí, naši sousedé se nezměnili. Se sousedkou se hokejsta rozešel, a auto si viditelně vzal sebou, nebo ho prodala. Kdo ví. Párkrát sem mávla hůlkou a uvedlo ho do původního stavu. Otevřela jsem dřevěné dveře s klepadlem ve tvaru lva. Beruško podívej co jsem koupil. Klepadlo?K čemu?Je to lev. No a? My jsme hrdí nebelvířani, tedy myslím, že jsme. Je nádherný. Hned jsme ho přidělali a vyzkoušeli. Stáli jsme venku a Sirius stále klepal. Byla mi už zima a zašla jsem dovnitř. Ozval se lví řev. Vydělila jsem se a pak mi to došlo. To klepadlo. Vzala jsem ho do ruky a zaklepala. Dveře se s vrznutím otevřeli. Bylo to tu stejné jako tehdá, jen všechno bylo strašně zaprášené. To jsem spravila jednoduchým kouzlem. Pohled mi padl na červenou pohovku. Vzpomněla jsem si na ten den kdy se narodila Ab. Seděli jsme tady v křesle.
Tohle se mi nelíbí.říkal jsem tehdá.Co se děje?ptal se starostlivě, měl o mě tehdy takový strach, stále mě obskakoval.Ale nic, na tohle je brzo. Beruško, co se děje. Nedal se odbýt. Já nevím, vypadá to na poslíčky.Myslíš tamto jak sme o tom četli minulej měsíc před spaním.
Jo. Na to je ale brzy, nebo se pletu? Právě že nepleteš, třeba se Aby jen divně hýbe. Řekla jsem ale jako bych tím chtěla přesvědčit sama sebe. Andrew. Abby. Začali jsme svou hádkou tak jako skoro každý den. Najedno jsem se zarazila a silně Siriusovi stiskla ruku.
"Ne, ne je brzy."zašeptala jsem i tak mě Sirius slyšel. Nalomila jsem mu tehdy kost. Sedla jsem si na pohovku i po těch letech byla stále stejná, jenže dům byl tak prázdný. Dokážu tu žít bez něj?
Tak děti tohle je náš dům. Kluci se okamžitě rozeběhli na všechny strany. Ryan zvolal. "Tady na té cedulce je R to je můj pokoj?"Siriusi k čemu ty cedulky myslíš že nepznám, která dcera kde spí?""Tak moc tě nepodceňuju, ale chci aby holky měly ty nejkrásnější pokojíčky." Si zlato."
" Ne Ryne ten je Reachel."
"Takže ten s A není Andyho?"
"Ne ten patřil a stále patří Abby."
"A kde máme tedy pokoj?"
"Táta vás nikdy nepoznal a tak vám nestihl přitlouct písmenka a já na to nemám právo, až příde, dostanete svá písmenka do támhletoho pokoje."ukázala jsem na poslední volný pokoj v tomto domě. V našem krásném modrém domě, kde teď budu žít, bez tebe.
Je 1.září všechny děti kromě Ab která před měsícem nastoupila do práce, ani pořádně nevím co dělá, jedou do Bradavic. Po dlouhém a náročném stěhování jsme přeci jen v Anglii. Kdo by to byl řekl, naše album se tu prodává vcelku dobře, a zájem o nás neklesá.
"Andrew, Ryane!" Zavolala jsem na své zlobivé kluky. "Okamžitě pojďte sem!"
"Christyn, Reachel, vy taky!" Mou pozornost upoutal velký černý pes, který si to štrádoval směrem ke mně. Byl to on v jeho zvířecí podobě jsem ho viděla jen málokrát, ale poznala jsem ho, koukal na mě těma bouřkovýma očima. Náhle se ve mně něco vzbouřilo city, které jsem ty roky schovávala jako by se začali znovu hýbat. "Čmuchale, kam to zas chodíš?"řekl nějaký kluk podobný Jamesovi. To už byli oba u mě a s nimi i Remus. "Alex si to ty?"
"Reme, tak ráda tě zase vidím."Ano viděla jsem ho moc ráda, neviděla jsem je tolik let.
"To je Harry, to jsi určitě poznala, ale kdo jsou ti dva kluci, nejde mi to do hlavy."Klekla jsem si k Siriusovi. "To jsou Andrew a Ryan, narodili se až potom co Siriuse zavřeli. Nevěděl o nich, nestihla jsem mu to říct."
"Počkat vy jste kdo?"ptal se Harry.Znovu jsem se postavila a podala jsem mu ruku.
"Alexandra Blacková."
"Nějáká Siriusova příbuzná?"asi se nechlubí na potkání že je ženatý.
"Alex je jeho žena, Harry."
"Sirius se nezmínil že je ženatý."
"Mami"přišla ke mně Christyn "Neviděla si Ab, nemůžu jí najít."
"Támhle je s Reachel, Chris stůj, tohle je Remus, můj spolužák, a tohle je Harry, syn Lili a Jamese."
"Těší mě, Christyn."Zezadu ke mně nenápadně přišla Ab."Mami, neříkala si že táta byl zvěromág."zašeptala mi do ucha. Kývla jsem hlavou. A tím odkryla záři stále rudého srdíčka.
"Mami měla by ses rozloučit za chvíli to odjíždí."upozornila mě má nejstarší dcera, zatímco jsme si se Siriusem dlouze hleděli do očí.
"O ano, Reachel, Chrysty, Ryane, Andrew,"Zavolala jsem a mé děti tentokrát bez odporu přišli. "Dvojčata, žádné lumpárny a podobně, jasné?"
"Jistě mami"
"To říkáte vždycky a pak choděj dopisy každý druhý den."
"Aspoň víš že žijem."
"Užijte si to a nezapomeňte psát." Dala jsem jim pusu a otočila jsem se ke svým dvoum dcerám."Christyn, zkus míň střídat partnery prosím, abych se v tom stihla orientovat, a nezapomeňte psát."
"Mami co když se dostanem do Zmijozelu."
"Nedostanete, a i kdyby ano, stejně vás budem mít rádi."
"Užij si to tu mami, ahoj Ab."
"Mějte se." Po tom co vlak zmizel a Alex se skutálela po tváři slza se pomalu lidé začali přemisťovat z nádraží. Mami, já musím do práce, uvidíme se večer doma."
"Jistě zlato, večer, jestli budu doma."
"Zatím ahoj."
"Ahoj" pohladila psa a prásk byla fuč.
"Předpokládám že pude s námi Blacková, prohodil Moody.
"Moc ráda Pošuku."A všichni se společně přemístili.
Hned jak se zabouchli domovní dveře, se Sirius proměnil zpátky ve člověka. Dlouze se mi podíval do očí, pak zabloudil k srdíčku na mém krku. Jako by nám jeho jasně rudá záře dala znamení. Překonali jsme tu krátkou vzdálenost, a vášnivě se políbili. Rozpoutali jsme vášnivou hru jazyků. Narazila jsem do stěny. Pod jeho rukou, která momentálně přijížděla po mích zádech, mi naskakovala husí kůže.
Ozvalo se zakašlání, odtrhli jsme se od sebe a já zrudla.
"Copak Beruško, stydíš se že se po třinácti letech deseti měsících a devíti dnech líbáš se svým manželem."
"Ty si ženatý?"ptala se žena s křiklavě rudými vlasy.
"Ano, mamka ti nevyprávěla o Alex?"
"Ne."
"To je Dora?"ptala jsem se.
"Vy mě znáte?"
"Jistě nebýt tvé mamky sem teď tlustá."
Přišla ke mně baculatá dáma, s nějákým vysokým mužem. Podala mi ruku. Přijala jsem. "Molly Weasliová a tohle je můj manžel Artur."
"Alex Whitová, těší mě."
"Vy se nejmenujete Blacková?"
"Ale ano, ve Francii jsem tohle příjmení nepoužívala, neberte to tak že bych se za něj styděla, ale nemohla jsem stále podléhat vzpomínkám."
"Pošuku jste si jistý že…."nestihla to doříct skočila jsem jí do řeči.
"Nejsem Smrtijed? Víte, já už v řádu byla před 14 lety a vím za jakou stranu chci bojovat, a tentokrát už se nechci oddělit od svého manžela."
"Já myslím, že bychom měli jít, nevím jak vy, ale myslím že ministerstvo nečeká."řekl Remus, konečně nějaká chytrá řeč.
"Ano jak jinak, jdete Tonksová? Pošuku?"řekla pan Weasli.
"Ale jistě."odpověděli.
"Já musím domů nakrmit slepice, chudinky moje."řekla Molly a přemístili se.
"Díky Reme."
"Není zač"a taky se přemístil. Už tu nebyl nikdo jen mi dva. Okamžitě jsme se na sebe zase vrhli. Vzal mě do náručí a nesl do schodů zatímco já prozkoumávala jeho krk. Ta piha, stále tam byla. Odnesl mě na postel. Za chvíli se moje tričko válelo někde na zemi stejně jako jeho košile………………………..
OoooOooOo o pár desítek minut později oOooOoooO
"Tak zrzka, jo."bylo to jako dřív. Měla jsem hlavu položenou na jeho hrudi a poslouchala uklidňující tlukot jeho srdce. Tak jako tehdy o vánocích.
Tak co kdybychom se vypařili. Ty mě nepřestáváš překvapovat. Přišli jsme k nám do pokoje. Zavřel dveře, a zabezpečil je kouzlem aby se sem nikdo nedostal a neodposlouchával. Jemně mě pohladil po tváři. Opravdu to chceš? Opravdu mě miluješ?odpověděla jsem otázkou. Moc tě miluju Beruško, nikdy jsem nic takového jako k tobě necítil, chci s tebou být, napořád. Políbila jsem ho. Sundal mi můj růžový svetřík. A zajel mi rukou pod tričko.Chvěla jsem se pod jeho dotyky. A tričko šlo za chvíli dolů.Když jsem mu začala rozepínat košili, zmocnila se ho touha. Zajel mi rukou pod sukni. Jemnými motýlími polibky zasypával můj krk. Odnesl mě na postel, zatímco já došla k zjištění že ta piha co má na krku je krásná.Opatrně mě položil na postel a podíval se mi do očí. Jsi si jistá?Nechci ti ublížit. Jestli jsou pravdivá tvoje slova a já věřím že jsou, tak mi neublížíš. I když asi znám odpověď musím se zeptat, budu první? Skoro neznatelně sem kývla hlavou. To co jsem viděla v jeho očích mě překvapilo, společně s touhou tam byl i strach. Opravdu mi neublížíš, neboj. Pohladila jsem ho po tváři a zajela jsme mu do vlasů. Jemně svými rty prozkoumával moje bříško. Hledal citlivé místo na mém těle. Jedno našel těsně nad pupíkem a chvíli se tu zastavil. Pak jel zpátky nahoru. Moje bílá krajková podprsenka se za chvíli taky válela na zemi………….
A on si jako vždy hrál s mými vlasy.
"Už to tak vypadá."
"Jak dlouho?"
"Od tý doby co se narodili kluci."
"Já mám syna a dokonce dva, kdy jses to dozvěděla?"
"Den předtím než tě zavřeli."
"Proč si to neřekla?"
"Chtěla jsem aby to byl šťastný den , a ty jsi stále nervózně chodil po pokoji, nechtěla jsem aby to vypadalo:Jsem těhotná, Hmm musím za Jamesem."
"Bál jsem se o ně ten den byl divný."
"Ano ani mě nebylo do zpěvu, a ty ses pak nevrátil."
"Jak ses to dozvěděla?"
"Byl jsem u Veronici, když k ní přišel Brumbál."
"Veronica, byla to skvělá žena."
"Co se s ní vlastně stalo?"
"To vlastně nikdo neví, Thomas po tom co se to dozvěděl dostal infarkt a zemřel, a Veronica se někam ztratila, nikdo neví kam."
"Měla bych zajít k nám domů."
"Řekl jsem že tě tam nepustím samotnou, a sama tam nepůjdeš."
"Ty se ale na jejich prahu nemůžeš ani objevit."
"Půjde s tebou někdo z Řádu."
"Už to vidím, třeba takovího pošuka uvítaj mí rodiče s otevřenou náručí."
"Remus tě tam doprovodí."
"Sem moc ráda že jsem zase s tebou."
"I já, Beruško."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Danula Danula | E-mail | Web | 16. března 2008 v 14:58 | Reagovat

Páni, tahle povídka se mi líbí, přestože má jen tři kapčy....musím si jít přečíst předchozí díl....ta písnička se sem fakt hodí:)

2 NarcissaB. NarcissaB. | Web | 16. března 2008 v 21:03 | Reagovat

Jé.. to je skvělá povídka... Dnes jsem objevila tvůj blog a tuhle povídku jsem zhltla za půl hodiny... Je skvělá... Ta písnička mě dostala...

3 Giner Giner | 18. března 2008 v 21:10 | Reagovat

skvělé:) fakt se ti to povedlo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama