Říjen 2013

Volby

27. října 2013 v 17:35 | Vatara |  Téma týdne

Volby jsou nevyhnutelné, zejména v demokracii. Já osobně si myslím, že bychom si měli zvolit to, co chceme, ale jsou i tací, kteří svůj hlas "promarní". Na jednu stranu se přikláním k tomu, že pokud volit nechcete, nemusíte, ale pak si nestěžujte. Pokud někdo zastává argument, volit nepůjdu, nic se tím nezmění a výsledek mě nijak neovlivňuje, pak s ním rozhodně nesouhlasím.
Výsledky ovlivňují každého z nás. Momentálně je velmi diskutovaný problémem daň. A daně se opravdu dotýkají každého z nás. Stačí, jen abyste si šli koupit jen rohlík, a už se setkáte s daní. Ovšem pokud je vám opravdu jedno jak výsledek dopadne tak prosím.
A pokud jde o to, že jeden hlas nic nezmění…. Jeden hlas možná ne, ale volební účast se v průměru pohybuje okolo 60%, tedy je zde prostor dalších 40% občanů, kteří se na rozhodování nepodílí. To je velký prostor pro změnu.
Pokud jde o výsledky voleb, nedá se říci, že by byly nečekané. Vyplývalo to už z předvolebních průzkumů. I když je pravda, že jsem si ještě v pátek ráno myslela, že půjdu volit úplně jinou stranu, než jakou jsem volila večer. Takže volební průzkumy opravdu neodhalí výsledek předem.
A jestli jsem spokojená s výsledkem? Já vlastně ani nevím, no rozhodně to mohlo dopadnout i hůř, ale uvidíme co se s toho vyvine dál.

Prokrastinace

14. října 2013 v 18:09 | Vatara |  Téma týdne
Chtěla jsem napsat článek na toto téma, ale rozhodla jsem se to odložit...
Třeba mi s tím pomůže knížka Konec prokrastinace, mám ji zarezervovanou v knihovně, ale je na ní docela nával... rozhodně to tedy není jen můj problém.

Hostitel: film x kniha

12. října 2013 v 0:00 | Vatara |  Recenze

Už dlouho jsem si tuto knihu chtěla přečíst. Zajímalo mě jaké jsou další knihy od S.Meyers po Stmívání.
A tak když jsem v knihovně viděla tenhle titul, neváhala jsem.
Do knížky jsem se okamžitě začetla tak jak jako do Stmívání. Něco v jejích knihách mě nutí k tomu, abych knihu dočetla až do konce. Rozhodně se mi líbí autorčin styl psaní.
Jenže… tím to tak nějak u téhle knihy končí.
I přes veškerou autorčinu snahu, jsem stále Duši vnímala jako vetřelce. Ani na chvíli jsem nezapochybovala o tom, že by měla umřít, protože ona od tohoto světa nepatří. Ani přes to nebo možná právě proto, že jsou tam veškeré popisy jejich emocí, neboť ona sama si připadá jako vetřelec.
Duše jsou dobré. Ale opravdu jsou tak dobré, když ovládají druhé? I kdyby to měla být "jen" květina?
Já bych tedy ocenila knihu více z pohledu Melanie. Její postavu jsem si zamilovala od první chvíle. A tak mi tam v některých chvílích hrozně chyběla a její příběh mi přišel hrozně neukončení. Protože i když byla odstavena na druhou kolej, stále mě provázela celou knihou a pak najednou už tam nebyla. Její vzpomínky jsou mými nejoblíbenějšími pasážemi z celé knihy. Nejvíc mi tam chybí scéna jejího shledání s Jaredem po odejmutí Duše.
Naopak mi přijde až přehnané loučení Duše s Jaredem, když je jasné, že jí k němu táhne Melaniino tělo, zatímco ona už miluje někoho jiného.
Jestli bych knihu doporučila?
Asi ano, ale s tím, že se musíte s hodně věcmi smířit, tak snad vám to ten zbytek vynahradí.
S velkým očekáváním, jsem shlédla také film. Protože jsem doufala, že se mi dostane nějakých scén, které kniha neobsahuje.
Jenže film byl pro mě ještě větším zklamáním.
Herecké obsazení se mi vůbec nelíbilo. Místo svalovců, kteří zmlátí každého a všude, jsou tam jen takové houžvičky.
Co se příběhu týká, je logické, že je pozměněný, ale rozhodně není lepší. Určité scény tam zase chybí a některé naopak přebývají.
A ten dabing… ten tomu vážně nepřidá.
Takže pokud se rozhodnete pro Hostitele, raději si přečtěte knihu, a pokud se přeci jen rozhodnete pro film… vyberte si raději titulky…

Praha

11. října 2013 v 11:02 | Vatara |  Téma týdne

Názory na Prahu jsem velmi rozporuplné, každý z nás ji vidí jinak. Někdo říká, že je krásná a někteří nechápou lidi, co v ní žijí.
Podle mě je Praha nejkrásnější město na světě. Možná je to tím, že jsem se tu narodila. Někdo nedá dopustit na svůj domov.
Kdybych ji měla srovnat s městy, které jsem viděla, žádné se jí nikdy nevyrovná.
Praha je sice uspěchaná a plná turistů, ale také je stověžatá.
Na první pohled možná není Orloj tak úchvatný, protože si nedokážete uvědomit veškeré jeho přednosti. Je přesycený.
A takových krás je v Praze k vidění hodně. Je to prostě Praha.

Introverti

2. října 2013 v 15:44 | Vatara |  Téma týdne

Osoba jako každá jiná, v davu ji ani nepoznáte.
Četla jsem několik článků na toto téma a jeden z nich mě zarazil, nicméně příjemně. Blogerka Alice, o které soudím, že je velmi mladá vzhledem k tomu, že ještě donedávna neznala význam těchto slov, se rozhodla nerozlišovat. Přišlo mi to velmi osvěžující, ano každý máme své kamarády a vyhledáváme společnost.
Největší rozdíl je asi v tom, že já jako introvert si velice dobře rozmyslím, než se s někým seznámím, než mu řeknu nějakou informaci. V podstatě můžeme říct, že někteří introverti jsou i méně důvěřivý.
Já introvert jsem, vím to a měnit to nebudu. (pokud něco takového vůbec jde) Ale neznamená to, že vedu méně šťastný a nespolečenský život. Taky chodím na párty, jen se tam nebavím s tolika lidmi.
Na druhou stranu, nejsem člověk vyloženě společenský a občas potřebují trochu klidu (spíše více než méně) a tak se společnosti a komunikaci raději vyhýbám.
Odkaz na zmíněný blog:

Fast food

2. října 2013 v 15:43 | Vatara |  Téma týdne

Uznávám, že nejsem zastáncem rychlého stravování a v poslední době se mu snažím vyhýbat. Jenže….
Dříve jsme s kamarádkou měly takový zvyk chodit po nakupování do fast foodů, upřímně je to velké lákadlo, jsou na dosah, stačí zajet za roh nebo vyjet jedno další patro. A pak se procházet okolo nabídek, kde je jídlo tak atraktivně nafocené…. Prostě neodoláte. Navíc cena taky není úplně k zahození. Je to stále levnější než jít do restaurace nebo to dá méně námahy, než doma připravovat chutný pokrm.
V dnešní době se pořád řeší zdravá strava a obesita a životní styl. A tak naše společnost tvrdí, že fast foody jsou hnusné a nepůjdeme tam. Pak se v nějakém obchďáku rozhlédnete a co nevidíte… Většina prostorově objemnější lidí (zejména děvčat, kterým kouká zadek z kalhot) tam sedí a cpe se mastnými nesmysly. Hubenou dívčinu je možné zahlednout, ale ta se stejně cpe salátem.
Takže je to asi úplně jedno, ti co se chtějí cpát fast foodem tak se jím cpát budou a ti kdo nechtějí tak ne... je to prosté a jednoduché…
V posledních dobách se u nás rozmáhají freshbary a jim podobné. A ty já naopak velice uvítávám. Kdyby něco takového bylo na každém rohu, byla bych šťastná, akorát ty ceny by mohly být trochu menší. Ale není nad malou porci ovoce ke svačině.

Život na vesnici

2. října 2013 v 15:41 | Vatara |  Téma týdne

Já osobně život na vesnici mám ráda. Je tam krásně. Čistý vzduch a krásná příroda. Všechny zvuky jsou snadno identifikovatelné, a když vyjedu na kolo, můžu se na svůj sluch spolehnout. Auto slyším dříve, než ho uvidím. Prostě miluji ten klid.

Na druhou stranu nebýt v Praze…. Nevím, jestli bych to úplně zvládla. Vyrostla jsem tady… v ruchu velkoměsta a i když jsem někdy z toho ruchu všude okolo hrozně vyčerpaná, mám to tady ráda.

Každá s těchto věcí má své výhody a nevýhody… já jsem snad našla rovnováhu mezi těmito "dvěma světy".

Den volna v Praze

Ach ne, zvoní budík, ještě nechci vstávat, venku je zima. Nebudu vstávat, nikam nemusím. Je poledne, konečně se hrabu z postele a dávám si rychlou sprchu. Zajdu do obchodu ať mám něco k jídlu. Nejprve zahájím obličejovou gymnastiku, namaluju si nový obličej, obléknu se a jdu. Zachumlám se do bundy, zima mi zalézá pod nehty a v těch "stylových" botách se mi dvakrát dobře nejde. Zajdu do obchodu, teplo mě obstoupí a konečně se trochu uvolňuji. Nevzala jsem si nákupní vozík a košíky tu nemají…no nevadí, stejně toho moc nechci. Projdu obchodem, mám co potřebuji. Prodavačka je pomalá a vesele si žvýká. Čekám, jsem nervózní, už chci být doma a pustit si film a nesmím zapomenout zkontrolovat facebook. Možná bych měla zainventovat do internetu v mobilu.. je to drahé a wifi už je skoro všude, zase svůj nápad zavrhnu.

Konečně jsem zpátky doma. Sednu si k počítači. Možná bych si mohla přečíst pár svých poznámek z minulého týdne a dát jim nějakou úpravu. A tak chvíli pracuji. Nakonec mě to už nebaví a tak se řídím heslem, co nemusíš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva dny volna, raději se budu dívat na film. Je to jen bezduchá americká komedie. Moc mě to nebaví. Zkontroluju facebook, dnes už po desáté.

Píšu si s kamarádkou, sejdeme se v hospodě za pár minut. Probíráme poslední týden. Po dvou hodinách se rozloučíme, jdeme domů.

Večerní program v televizi za moc nestojí, ale je to lepší než koukat do prázdna. Jdu si brzy lehnout, přeci jen zítra vstávám.